Na pradědu připadlo pár potřebních čísel sněhu a předpověď byla víc než výborná.  Bylo jasné, že sobota bude ve znamení skalpu.  Ráno jsem zbalil lyže, Kačku a největšího milovníka sněhu, Rona. V Ústí ještě měli přiskočit do auta dva mlaďáci z Oddílu aby nasbírali svoje první zkušenosti.  To jak se s tím poprali Vám asi nejlépe popíší sami.

Zatím mi přišel text pouze od Jirky od Hájků, Ondřej od Beranů snad brzy dodá.

Jiřinka Hájeck svými slovy :o)

Sobota 17. 12. 6:00 zazvonil budík a já vstávám, bolí mě hlava jak hrom, ale nechci na sobě nic nechat znát, aby mě naší dnešní výlet nezarazili. Dnes to totiž má být moje první zkušenost se skialpy a jsem  dost zvědavý, zda to zavrhnu, či tomu naprosto propadnu.

V sedm nasedám v Ústí do auta k Jardovi a vyrážíme směr Praděd. Z cesty tam si toho moc nepamatuji, jelikož jsem valnou část prospal, aby mi bylo lépe. Když jsme dorazili na parkoviště Hvězda, vše se zdálo být skvělé, počasí nádherné a mě nebylo zle. Dostal jsem rychlou instruktáž o ovládání vázání a nasazování pásů, je to docela jednoduché, ale vše nasadit mi poměrně trvá.

Čas se pomalu nachýlil a přijel autobus, který nás vyvezl k Ovčárně, zde jsme nasadily pásy a zamířili k vysílači. Prvních pár set metů byla rovina, to docela ušlo, ale jak se svah začal mírně zvadat bylo to horší a horší, mé nachlazení se začalo projevovat. Co padesát metrů jsem zastavoval, abych popadl dech a utlumil bodavou bolest v krku. Ani nevím jak, ale nějak jsem se dovlekl nahoru a byl jsem za to rád, že už to mám za sebou. Nebylo to nijak náročné, ale zdlouhavé až běda.

Nahoře jsme poseděli a posvačili, za což jsem byl moc vděčný. Pak nás čekal sjezd, o kterém jsem si myslel, že bude o dost lepší, ale jen co jsem dojel dolů, byl jsem rád, že vůbec dýchám.

Pak jsme si dali ještě jeden kratší, ale o to strmější výstup k Petrovým kamenům. Zde mě fascinovalo, jak pásy skvěle drží i v tak prudkém stoupání. Zde mě dostávalo i to jak Ronislav (pes) neustále běhal po sjezdovce dolů a nahoru za sněhem, který mu Kačka nebo Jarda házeli.

Poté co jsme sjeli, jsme už jen počkali na autobus, jenž nás svezl zase na parkoviště, a zamířili jsme k domovu. Zpáteční cesta pro mě byla dost mlhavá, jelikož jsem dnes dost nemoc přiživil, a většinu jsem prospal nebo prokoukal do blba.

Večer jsem, dost vyčerpán, ulehl s teplotou 38 °C a spal až do nedělního oběda. Přesto že to dopadlo takto jsem si to moc už a rozhodně bych to ne jednou zopakoval, avšak tentokrát radši zdravý.

Dnes jsem si psal s Jindřichem. Už je v Marakéši a čeká na odlet. Na dotaz zdali má dost jídla, nebo mám organizovat humanitární pomoc mi bylo sděleno. „Jídla jsem si vzal nějak hodně.“ A v druhé sms dodal,“ za 7 dní  9000m převýšení BLEEE. Takže baštil pouze tyčky a hroznový cukr. Deny, dobrá zpráva pro tebe. Patrně zhubl a než se vrátí do normálu tak s tebou třeba nebude tak cloumat na laně :o)